Druhá světová válka
Největší ozbrojený konflikt v dějinách lidstva výrazně zasáhl také do československých moderních dějin. České země, značně okleštěné již po uzavření mnichovské dohody 30. září 1938, byly 15. března 1939 definitivně obsazeny německými vojsky. O den později byl Hitlerovým výnosem na okupovaném území ustanoven Protektorát Čechy a Morava. Protektorátní režim, v čele s říšským protektorem, byl diktaturou, jejímž konečným cílem bylo poněmčení vybrané části českého národa a vysídlení či dokonce vyhlazení jeho zbytku. První na řadu měl ovšem přijít největší nepřítel německého národa − židovské obyvatelstvo. Českoslovenští Židé proto byli podobně jako na ostatních říšských a okupovaných územích od samého začátku perzekvováni a drasticky omezováni na svých občanských právech. Vše pak vyvrcholilo jejich masovým vražděním v plynových komorách vyhlazovacích táborů. I přesto, že se část domácího obyvatelstva přiklonila, ať už kvůli osobnímu prospěchu či jen z obyčejného lidského strachu, na stranu okupantů, našlo se i mezi zdejšími lidmi velké množství těch, kteří se během dalších let postavili nacistickému režimu na odpor. Již od roku 1938 odcházelo do zemí spadajících stále mimo nacistickou sféru vlivu mnoho vlastenců s jediným cílem − zapojit se do protinacistického odboje. Bezprostředně po obsazení zbytku Čech a Moravy a založení Slovenského štátu v březnu 1939 se pak začal formovat domácí odboj, který navazoval na tradici a zkušenosti domácího odboje za 1. světové války. V místních podmínkách nesvobody postupně vznikaly odbojové skupiny (demokratické či komunistické), které se během okupace zapojily do neuvěřitelně široké škály aktivit od roznášení protestních letáků, šíření šeptané propagandy, zakládání ilegálních časopisů a jejich rozšiřování až pro sabotážní akce a přípravu ozbrojeného povstání. Jednou z neopomenutelných složek československého protinacistického odboje se stalo rovněž partyzánské hnutí mající zásadní podíl na osvobození posledních částí Československa v roce 1945. Čeští, slovenští, rusínští a židovští uprchlíci z Československa se zase v dalším průběhu války zapojili do odbojových aktivit jak na „východě“ (1. československý armádní sbor a 1. československá smíšená letecká divize v SSSR) tak i na „západě“ (československé vojenské pozemní jednotky bojující na Středním východě či Francii, československé perutě v rámci RAF). I když byly dílčí záměry jednotlivých odbojových skupin nebo jejich představitelů často odlišné, hlavní cíl zůstával pro všechny během války stejný − obnova Československé republiky jako nezávislé, suverénní a především demokratické země. Československý odboj tak za 2. světové války výraznou měrou přispěl k porážce nacistického Německa a obnově Československa.
